Kapitola I

Tam, kde se schází voda

Začíná to vodou.

Ve Stradouni se potkávají dva potoky, Svařenecký a Bětnický, a společně míří do Loučné. Žádná velká řeka, jen tichá, vytrvalá voda, která nikdy nestojí a nikdy nespěchá. Právě na ní mlýn po staletí stál i padal — a právě jí se musel celý život přizpůsobovat.

Kapitola II

Krajina starší než města


Stradouň je v písemných dokladech dříve než Pardubice i Vysoké Mýto; připomíná se už v polovině 12. století, kdy okolní města ještě nebyla městy. Stávala tu celnice — a nebyla tu náhodou.

Kousek za kopcem leží dávné přemyslovské hradiště Vraclav a tudy procházela Trstěnická stezka, jedna z nejdůležitějších obchodních cest středověku, spojnice Čech, Moravy a dálek až po Orient. Putovaly po ní sůl, len, kožešiny, železo, víno — a také med a vosk, sladkost, kterou tehdy nikdo neuměl vyrobit, jen najít a opatrně donést. Mlýn se tak od počátku rodil v krajině, kudy proudilo zboží i lidé.

Kapitola III

První zmínky

1564

Mlelo se tu dávno. Nejpozději v 16. století se objevuje první písemná zmínka o vodním díle a mlynářské živnosti v těchto místech. Nejstaršího jmenovaného majitele přitom známe na den přesně: 7. března 1564 koupil mlýn Václav Jozeffů od města Vysoké Mýto za sedm set kop.

A protože k mlýnu vždy patřilo víc než jen budova, stará kronika zaznamenala, že prodej byl

„s rolí, lukami i se vším příslušenstvím a s těma vejsadama, kteréž od starodávna bejvaly a jsou s šenkem“

Pole, louky, právo nalévat — celý kus života.

Dvě budovy mlýna srostlé do tvaru písmene L — kresba

Kapitola IV

Kámen s letopočtem

1812

Dnešní mlýn je klasicistní stavba a svůj věk přiznává hned na první pohled. Na základním kameni stojí vytesaný letopočet 1812 — a stejnou řečí mluví i zdi: v přízemí jsou silné devadesát centimetrů.

Kdo takto stavěl, počítal s tím, že dům přečká své stavitele i jejich vnuky. Že měl pravdu, dokazují nosné trámy v mlýnici s vyříznutým rokem 1831; skoro dvě století už nesou váhu strojů a mlýnských kamenů, a drží dál.

Celý mlýn přitom netvoří jedna budova, ale dvě, srostlé do tvaru písmene L. V jedné se žilo, ve druhé pracovalo — obytná část a mlýnice pod jednou střechou, a přesto každá svým rytmem.

Kapitola V

Rodina, která přišla pěšky


Do tohoto světa vstupuje rod, po němž mlýn dodnes nese jméno. Jako první mlýn přebírá Josef Říha starší, vyučený mlynář. Rodinné vyprávění o něm prozrazuje hodně o jeho povaze: řemeslo se prý učil ve Vídni, kam se z Chrudimi vypravil pěšky.

Po něm přišel syn. Josef Říha mladší se mlynářem vyučil v roce 1910 a hospodařil tu s manželkou Marií, rozenou Haškovou. Vychovali spolu tři děti — a za každé z nich zasadili u vjezdu do dvora jednu lípu. Stojí tam dodnes, statné a vysoké; rostly stejně pomalu a jistě jako celý rod.

Kapitola VI

Srdce z kamene


Ať mlýn vedl kterýkoli z nich, srdce práce zůstávalo po staletí stejné — kameny. Stály proti sobě dva: spodní ležák ležel nehybně, horní běhoun se otáčel a konal práci. Mezera mezi nimi byla tenčí než list papíru a mlynář ji uměl pákou měnit na zlomek milimetru — měl to v prstech.

Na tom citu záleželo všechno. Když se totiž povrch kamene otupil, mlýn začal „hřát“, mouka se připalovala a byla k ničemu. Mlynář pak musel hodiny do kamene klepat kladívkem, aby ho znovu zdrsnil. Říkalo se tomu křesání a byl to zvuk, který ke vsi neodmyslitelně patřil.

Kapitola VII

Když se zbořila zeď

1933

Jedno ale mlýn omezovalo pořád — ten slabý potok. Po desítky let mu stačila dvě dřevěná kola na vrchní vodu, mohutná, o průměru pět a čtyři a osm desetiny metru; právě v jejich velikosti byla síla, protože je poháněla váha napuštěné vody, ne proud potoka. Jenže ani ta nestačila napořád, a když přišlo suché léto, mlýn jednoduše stál.

11. července 1933 se navíc zbořila zeď u mlýnského kola, a Josef Říha se proto rozhodl pro radikální krok. Staré kolo skončilo a na jeho místo přišla Francisova turbína — nenápadná, schovaná pod hladinou, ale se silou deseti koní a schopná běžet plynule dnem i nocí. Stroje dodala slavná pardubická firma Josefa Prokopa a synů, kterou založil původem hodinář a vybudoval z ní největšího výrobce mlýnských strojů v Rakousku-Uhersku.

Díky stabilní síle turbíny mohl mlýn přejít na umělecké složení: válcové stolice nahradily kameny, korečkové výtahy nosily zrno mezi patry a vše propojoval les hřídelí a kožených řemenů. A přece — i ta největší síla měla svou hranici. Kdyby mlynář hnal stroje přes míru, mouku by třením spálil úplně stejně jako kdysi u rozpálených kamenů.

Turbína dala mlýnu rychlost; trpělivost mu dát nemohla.

Mlýnské kolo na vrchní vodu — kresba

Kapitola VIII

Mouka pro sousedy


Tahle síla se osvědčila, když nejvíc došlo na lámání chleba. Přišla válka a mlýn mlel dál — v těžkých časech poskytoval lidem z okolí mouku za režijní ceny. Dochovalo se z té doby novinové poděkování adresované mlynářce Říhové s manželem.

Zachovalá technologie v mlýnici Říhova mlýna — kresba

Kapitola IX

Ticho

1951

Co nepřemohla válka, přemohla politika. Po změně režimu nařídil ONV ukončení činnosti a poslední den se mlelo 30. července 1951. Syn posledního mlynáře, Břetislav, už provoz po otci převzít nesměl, a mlýn ztichl. Na pětasedmdesát let.

Stal se přitom zázrak, který si tehdy nikdo neuvědomoval. Zatímco většina českých mlýnů byla po zastavení vyklizena nebo přestavěna k nepoznání, tady zůstalo na svém místě zhruba devadesát procent původní technologie — turbína, stolice, výtahy i ony trámy z roku 1831.

Mlýn neusnul jako ruina, ale jako celek, který jen čeká.

Návštěvníci před znovuotevřeným Říhovým mlýnem — kresba

Kapitola X

Návrat

2022

Jaro přišlo v roce 2022. Mlýna se ujala Tereza Halová, pátá generace rodu a prapravnučka mlynáře Říhy; její děti jsou už šestou generací na témže místě. Tam, kde jiní viděli starou stavbu k prodeji, ona viděla příběh, který se nesmí přerušit.

Začalo se střechou, pokračuje mlýnice, obytná část i náhon a nádržka, do níž se jednou vrátí voda. V podkroví vzniká vzdělávací místnost, kde děti i návštěvníci poznají celou cestu od zrna k chlebu a od květu k medu — a uvidí, že mouka ani med nejsou anonymní zboží z regálu, ale plod země a poctivé práce. A k mlýnu se vrátil ještě jeden život — za lesem dnes stojí včelín, o který pečuje Terezin muž Martin. Voda, která po staletí hnala kameny, a květ, který sytí úly, se tak konečně potkaly pod jednou střechou.

Obojí přitom učí témuž: mlynář nemůže poručit vodě, včelař nemůže poručit včelám. A obnova mlýna nestojí jen na jedné rodině — kdo se sem přijde podívat nebo si odveze sklenici medu, stává se kouskem téhož příběhu a pomáhá ho psát dál. Proto tu platí jediné heslo, kterým se mlýn řídil odjakživa:

Pomalu a poctivě — ani mlýnské kolo se netočí rychleji, než teče voda.