Tam, kde se schází voda
Začíná to vodou. Ve Stradouni se potkávají dva potoky, Svařenecký a Bětnický, a společně míří do Loučné. Žádná velká řeka, jen tichá, vytrvalá voda, která nikdy nestojí a nikdy nespěchá. Právě na ní mlýn po staletí stál i padal — a právě jí se musel celý život přizpůsobovat.
Krajina starší než města
Stradouň je v písemných dokladech dříve než Pardubice i Vysoké Mýto; připomíná se už v polovině 12. století, kdy okolní města ještě nebyla městy. Stávala tu celnice — a nebyla tu náhodou.
Kousek za kopcem leží dávné přemyslovské hradiště Vraclav a tudy procházela Trstěnická stezka, jedna z nejdůležitějších obchodních cest středověku, spojnice Čech, Moravy a dálek až po Orient. Putovaly po ní sůl, len, kožešiny, železo, víno — a také med a vosk, sladkost, kterou tehdy nikdo neuměl vyrobit, jen najít a opatrně donést. Mlýn se tak od počátku rodil v krajině, kudy proudilo zboží i lidé.
První zmínky
Mlelo se tu dávno. Nejpozději v 16. století se objevuje první písemná zmínka o vodním díle a mlynářské živnosti v těchto místech. Nejstaršího jmenovaného majitele přitom známe na den přesně: 7. března 1564 koupil mlýn Václav Jozeffů od města Vysoké Mýto za sedm set kop.
A protože k mlýnu vždy patřilo víc než jen budova, stará kronika zaznamenala, že prodej byl „s rolí, lukami i se vším příslušenstvím a s těma vejsadama, kteréž od starodávna bejvaly a jsou s šenkem“. Pole, louky, právo nalévat — celý kus života.
Kámen s letopočtem
Dnešní mlýn je klasicistní stavba a svůj věk přiznává hned na první pohled. Na základním kameni stojí vytesaný letopočet 1812 — a stejnou řečí mluví i zdi: v přízemí jsou silné devadesát centimetrů.
Kdo takto stavěl, počítal s tím, že dům přečká své stavitele i jejich vnuky. Že měl pravdu, dokazují nosné trámy v mlýnici s vyříznutým rokem 1831; skoro dvě století už nesou váhu strojů a mlýnských kamenů, a drží dál.
Celý mlýn přitom netvoří jedna budova, ale dvě, srostlé do tvaru písmene L. V jedné se žilo, ve druhé pracovalo — obytná část a mlýnice pod jednou střechou, a přesto každá svým rytmem.
Rodina, která přišla pěšky
Do tohoto světa vstupuje rod, po němž mlýn dodnes nese jméno. Jako první mlýn přebírá Josef Říha starší, vyučený mlynář. Rodinné vyprávění o něm prozrazuje hodně o jeho povaze: řemeslo se prý učil ve Vídni, kam se z Chrudimi vypravil pěšky.
Po něm přišel syn. Josef Říha mladší se mlynářem vyučil v roce 1910 a hospodařil tu s manželkou Marií, rozenou Haškovou. Vychovali spolu tři děti — a za každé z nich zasadili u vjezdu do dvora jednu lípu. Stojí tam dodnes, statné a vysoké; rostly stejně pomalu a jistě jako celý rod.
Srdce z kamene
Ať mlýn vedl kterýkoli z nich, srdce práce zůstávalo po staletí stejné — kameny. Stály proti sobě dva: spodní ležák ležel nehybně, horní běhoun se otáčel a konal práci. Mezera mezi nimi byla tenčí než list papíru a mlynář ji uměl pákou měnit na zlomek milimetru — měl to v prstech.
Na tom citu záleželo všechno. Když se totiž povrch kamene otupil, mlýn začal „hřát“, mouka se připalovala a byla k ničemu. Mlynář pak musel hodiny do kamene klepat kladívkem, aby ho znovu zdrsnil. Říkalo se tomu křesání a byl to zvuk, který ke vsi neodmyslitelně patřil.
Když se zbořila zeď
Jedno ale mlýn omezovalo pořád — ten slabý potok. Po desítky let mu stačila dvě dřevěná kola na vrchní vodu, mohutná, o průměru pět a čtyři a osm desetiny metru; právě v jejich velikosti byla síla, protože je poháněla váha napuštěné vody, ne proud potoka. Jenže ani ta nestačila napořád, a když přišlo suché léto, mlýn jednoduše stál.
11. července 1933 se navíc zbořila zeď u mlýnského kola, a Josef Říha se proto rozhodl pro radikální krok. Staré kolo skončilo a na jeho místo přišla Francisova turbína — nenápadná, schovaná pod hladinou, ale se silou deseti koní a schopná běžet plynule dnem i nocí. Stroje dodala slavná pardubická firma Josefa Prokopa a synů, kterou založil původem hodinář a vybudoval z ní největšího výrobce mlýnských strojů v Rakousku-Uhersku.
Díky stabilní síle turbíny mohl mlýn přejít na umělecké složení: válcové stolice nahradily kameny, korečkové výtahy nosily zrno mezi patry a vše propojoval les hřídelí a kožených řemenů. A přece — i ta největší síla měla svou hranici. Kdyby mlynář hnal stroje přes míru, mouku by třením spálil úplně stejně jako kdysi u rozpálených kamenů. Turbína dala mlýnu rychlost; trpělivost mu dát nemohla.
Mouka pro sousedy
Tahle síla se osvědčila, když nejvíc došlo na lámání chleba. Přišla válka a mlýn mlel dál — v těžkých časech poskytoval lidem z okolí mouku za režijní ceny.
Dochovalo se z té doby novinové poděkování adresované mlynářce Říhové s manželem.
Ticho
Co nepřemohla válka, přemohla politika. Po změně režimu nařídil ONV ukončení činnosti a poslední den se mlelo 30. července 1951. Syn posledního mlynáře, Břetislav, už provoz po otci převzít nesměl, a mlýn ztichl. Na pětasedmdesát let.
Stal se přitom zázrak, který si tehdy nikdo neuvědomoval. Zatímco většina českých mlýnů byla po zastavení vyklizena nebo přestavěna k nepoznání, tady zůstalo na svém místě zhruba devadesát procent původní technologie — turbína, stolice, výtahy i ony trámy z roku 1831. Mlýn neusnul jako ruina, ale jako celek, který jen čeká.
Návrat
Jaro přišlo v roce 2022. Mlýna se ujala Tereza Halová, pátá generace rodu a prapravnučka mlynáře Říhy; její děti jsou už šestou generací na témže místě. Tam, kde jiní viděli starou stavbu k prodeji, ona viděla příběh, který se nesmí přerušit.
Začalo se střechou, pokračuje mlýnice, obytná část i náhon a nádržka, do níž se jednou vrátí voda. V podkroví vzniká vzdělávací místnost, kde děti i návštěvníci poznají celou cestu od zrna k chlebu a od květu k medu — a uvidí, že mouka ani med nejsou anonymní zboží z regálu, ale plod země a poctivé práce.
A k mlýnu se vrátil ještě jeden život — za lesem dnes stojí včelín, o který pečuje Terezin muž Martin. Voda, která po staletí hnala kameny, a květ, který sytí úly, se tak konečně potkaly pod jednou střechou.
Obojí přitom učí témuž: mlynář nemůže poručit vodě, včelař nemůže poručit včelám. A obnova mlýna nestojí jen na jedné rodině — kdo se sem přijde podívat nebo si odveze sklenici medu, stává se kouskem téhož příběhu a pomáhá ho psát dál.
Proto tu platí jediné heslo, kterým se mlýn řídil odjakživa: